O záchraně unikátní poustevny v Teplicích nad Metují

Teplice nad Metují zná většina turistů jako výhodné výchozí místo pro výlety do Adršpašsko-teplických skal. Ani památky tohoto města bychom však neměli přehlížet, zvláště když jedna z nich představuje celorepublikovou raritu. O vzácně dochované teplické poustevně jsme hovořili s jejími patrony Ladislavem Šikutem (roč. 1961) a Martinem Mrázem (roč. 1974).

Text: Michal Bařinka / Foto: archiv spolku Zachraňme teplickou poustevnu, Martin Mádl, ÚDU AV ČR

Pánové, mohli byste na úvod nejprve stručně vysvětlit, čím je poustevna v Teplicích nad Metují ojedinělá?
Poustevna v 18. století byl zpravidla roubený domeček u kostela. Teplická poustevna je však rozsáhlejší, připomíná spíše malý klášter. Sestává se ze dvou křídel s dvěma celami, větším bytem zakladatele a kamennou černou kuchyní. Žili zde celkem tři poustevníci, což je nezvyklé, neboť poustevník obvykle býval sám. Zároveň je to jediný dochovaný objekt kongregace sv. Ivana. Poustevna byla postavena spolu s kostelem na náklady pražského lékaře Jana Maxmiliána z Peytersbergu, který ji jako jeden z poustevníků do konce svého života obýval.

Kdy poustevny v Česku zanikaly? A jak to, že teplická poustevna přečkala až do dnešních dní?
Poustevnictví bylo u nás nejrozšířenější v polovině 18. století. Za josefínských reforem v roce 1782 byly ale všechny poustevny zrušeny, včetně té naší. (Zatímco třeba v sousedním Prusku vydrželo poustevnictví až do roku 1945.) Kostel se však nadále mohl využívat jako poutní místo. Poustevníci zde poté dožili jako kostelníci, přičemž samotný objekt až do konce 2. světové války sloužil právě jako obydlí kostelníka. Během doby byly některé stěny vyzděny z kamene, nicméně dispozice zůstala zachována, takže poustevnické cely jsou patrné dodnes. V 19. století se někde poustevny obnovily nebo byly vystavěny nové, ovšem jen jako letohrádky v parcích bez trvalého obývání. K nám se v 19. století poustevníci již nevrátili a poslední kostelník nejspíše musel v roce 1946 svoji vlast opustit, stejně jako většina zdejších obyvatel. Za dob komunismu si poustevnu vyhlédly sestry řádu sv. Františka, původně internované v nedalekém Broumově, a poté o ni pečovaly až do roku 1989.

Mohli byste stručně zodpovědět otázku, kdo to vlastně byli ivanité?
V 18. století byla v diecézích zakládána bratrstva pro poustevníky. Důvodem bylo dát jim pevná pravidla a svého nadřízeného. Do té doby se mohl stát poustevníkem řeholník v rámci svého řádu, případně terciář (laik přidružený k nějakému řádu), většinou františkánů, čehož se mnohdy zneužívalo. V Čechách tuto kongregaci,  pojmenovanou podle legendárního prvního českého poustevníka sv. Ivana, založil a řeholi napsal v roce 1729 A. D. Stoy, bývalý učitel z Jablonného v Podještědí, který se zároveň stal prvním ivanitou. Cílem bylo, aby se všichni poustevníci přihlásili do této kongregace, kvůli zákazu poustevnického života už k tomu však nedošlo.

Zmínili jste, že zakladatelem teplické poustevny se stal Jan Maxmilián z Peytersbergu. Je známo, co ho k založení poustevny vedlo?
Zakladatel teplické poustevny byl pražský lékař, který vystudoval také filozofii na pražské univerzitě a za své zásluhy byl povýšen do šlechtického stavu. Měl ženu a syna, který vstoupil k benediktinům. Již v Praze se setkával s ivanity a pomáhal jim s finančními záležitostmi. Konečné rozhodnutí stát se poustevníkem přišlo ale až později, po smrti jeho ženy a takřka zázračném uzdravení na údajnou přímluvu Panny Marie, mimo jiné patronky poustevníků. Tehdy Jan Maxmilián z Peytersbergu slíbil, že pokud se uzdraví, postaví k poctě Panny Marie kapli. Nakonec postavil poustevnu s krásným kostelem a svůj majetek věnoval na její chod, včetně odměn kněžím přicházejícím konat sem bohoslužby. Zajímavostí je, že každý ivanita si musel najít svého podporovatele, nikdo nesměl žít z milodarů.

Zaujal vás tento rozhovor? Celé jeho znění a spoustu dalších turistických zajímavostí a tipů na výlety najdete v právě prodávaném časopisu Turista 8-9/2023! Poznávejte krásy Česka společně s námi!