Po stopách osobností: Zvonařovy Čechy krásné
Text a foto: Petr David
Josef Leopold Zvonař se rád vracel do rodné obce. Vydal se sem i na podzim roku 1847. Vystoupal na vrch Velíz, aby si ve známém milém prostředí přečetl vlasteneckou báseň od Václava Jaromíra Picka, otištěnou v časopise Kwěty. Očima objímal půvabnou krajinu, v hlavě mu zazněly první tóny. Tak vznikala hudba k známé písni Čechy krásné, Čechy mé…
Když jsem se jako kluk vydával objevovat kouzelná místa na Křivoklátsku, věděl jsem toho pramálo a ze všeho nejvíc mě lákaly „hrady spatřené“. O pár let později jsem se sem vracel přece jenom připravenější – v hlavě jsem měl romantické příběhy i osobnosti, které mě zaujaly vztahem ke kraji, kterým jsem procházel.
Kublov pod vrchem Velíz
Jednou jsem dorazil i do Kublova, vesnice s pěknou lidovou architekturou, přimykající se k zalesněnému vrchu Velíz. Nikde nikdo, jen babička, která nedůvěřivě pozorovala toho „cizáka“.
Jsem už tak naučený, že pozdravím, ostatně je to nejen slušnost, ale i první krok k tomu něco zajímavého se dozvědět. A hned jsem se tedy zeptal, jak je to v Kublově s tím slavným panem Zvonařem. Paní se rozzářily oči: „Vy to jméno znáte? Takový mladý?“ „No aby ne, přece ‚Čechy krásné, Čechy mé,‘“ pochlubil jsem se svými znalostmi. Chvilku jsme si popovídali a den byl ještě o něco hezčí.
Jan Křtitel české hudby
Roky utekly, babička je dávno na pravdě boží a nejspíš je pohřbena na tom malebném hřbitůvku nahoře na kopci, v místech, kde snadno najdeme i místo posledního odpočinku Josefa Leopolda Zvonaře (1824–1865). Hudební skladatel, teoretik a pedagog se narodil ve stejném roce jako třeba Bedřich Smetana, jeho věhlasu sice zdaleka nedosáhl, nicméně ve své době byl velmi uznávaný. Respektovaný hudební kritik Mirko Očadlík jej se slovutným současníkem ale srovnával. Smetana byl podle něj Mesiášem české hudby a Zvonař jejím Janem Křtitelem díky tomu, jak hudbu popularizoval v české veřejnosti.
Josef Leopold Zvonař
Byl synem kublovského zednického tovaryše, na několik hudebních nástrojů ho naučil hrát jeho slepý strýc Robert. Postupně zvládal housle, klarinet, lesní roh, flétnu, klavír a ve třinácti letech se strýci odvděčil skladbou „Variace na téma v A-dur“. Rodiče ho chtěli dát na krejčovinu, ale „zachránil“ ho farář Dmych – přemluvil rodiče a Josef Leopold pokračoval ve studiu. Nejprve v Berouně, pak v Praze na varhanické škole. Stále více se pak věnoval hudební teorii a umění, posléze začal učit. A že byl přísným učitelem, to potvrdil i jeden z jeho žáků Antonín Dvořák.
Zvonař začal i skládat, časem se zaměřil na zhudebňování českých básní, například Čelakovského a Chmelenského. Psal do časopisů, cestoval, zúčastnil se zprvu německé spolkové činnosti a v roce 1861 se stal spoluzakladatelem a místopředsedou českého pěveckého spolku Hlahol. Působil jako učitel zpěvu na Vyšší dívčí škole v Praze, pořádal přednášky o lidových písních, jeho pracovní nasazení bylo zkrátka značné. Velké vypětí se nejspíš projevilo i na jeho zdraví, zemřel na tuberkulózu příliš mladý. Pohřben byl na Velízu, kde také na místní faře prožil část svého dětství.
Vrch boha Velese
Na zalesněný vrch Velíz (595 m) stoupá z Kublova žlutá turistická značka – čeká nás poměrně ostré stoupání, na necelém kilometru je třeba zdolat převýšení asi 130 metrů. Až ke kostelu a hřbitovu se ovšem pohodlně dá vyjet i autem. Žádný zákaz vjezdu, pevnější lesní cesta, tak na šířku vozidla, místa na vyhnutí pramálo. Za špatného počasí bych to nepokoušel, za sucha to lze zvládnout, zaparkovat se dá na omezeném prostoru u cesty.
Pokračování tohoto putování po stopách výjimečné osobnosti osefa Leopolda Zvonaře si přečtěte v časopisu Turista č. 5/2024.
