Otomar Dvořák (roč. 1951) je čtenářům časopisu Turista znám asi především jako autor literatury faktu; s jeho články se můžete setkávat v rubrice „Po tajemných stezkách“. Záběr Otomara Dvořáka je ovšem daleko širší…
Text: Michal Bařinka / Foto: archiv Otomara Dvořáka, Jiří Fišar
Staré, nové, kamenné, dřevěné nebo i kovové rozhledny patří bezesporu k nejatraktivnějším turistickým cílům. Sami o sobě bývají výraznými dominantami a poskytují nám z ptačí perspektivy pohled na kraj, jímž právě putujeme. Stačí vyšlapat několik desítek schodů a jsme rázem v oblacích. Přiznám se, že jednoduché kovové konstrukce příliš mému oku a duchu neladí. Mnohem raději mám ty staré, kamenné, dýchající romantikou a připomínající věže dávno zaniklých hradů. A historie některých rozhleden si vskutku nezadá s dějinami leckterého středověkého hradu.
Asi u nás najdeme jen málo míst, kde je na poměrně malém prostoru soustředěno tolik rozličných zajímavostí a podmanivých zákoutí jako v západočeském Slavkovském lese. Název prozrazuje, že jde o území převážně lesnaté, v jehož srdci leží Horní Slavkov, město se starou hornickou – „horní“ – minulostí. Podstatná část malebně zvlněné hornatiny byla vyhlášena chráněnou krajinnou oblastí, jejíž severní okraj vymezuje areál našich největších lázní Karlových Varů.
Je nasnadě, že Klokočské skály dostaly název podle obce Klokočí, nad kterou se celý masiv táhne. Některé chalupy mají dokonce sklepy zahloubené v pískovci a jeden z domů, čp. 2, má ve skále zabudovanou i kovárnu. Jak ale vznikl název obce a následně i skal? S největší pravděpodobností je název odvozen od keře klokoč zpeřený (lidově nazývaný „klokočí“), který, byť je v dnešní době chráněný, dříve hojně prorůstal celé skalní město od raného středověku až do poloviny 19. století.
