Po stopách osobností: Vláčilovo Údolí včel

Text: Petr David, foto: S&D

Podle novinářské ankety na karlovarském festivalu v roce 1994 se naším nejlepším filmem stala Marketa Lazarová, historická freska ze 13. století, natočená v roce 1967 režisérem Vláčilem na motivy stejnojmenné knihy Vladislava Vančury.

Film stál na svoji dobu závratných 12 milionů korun, a tak se logicky uvažovalo, jak ještě zhodnotit alespoň stávající zázemí. Jestli to bylo přání „pánů“ na Barrandově, nebo s tím nápadem přišel sám František Vláčil (1924–1999), to není důležité. Výsledkem byl další skvělý film Údolí včel, natočený v roce 1968 podle námětu spisovatele Vladimíra Körnera.

Temný středověký příběh

Patřím k té menšině diváků, kterým se z obou vynikajících filmů o maličko více líbí Údolí včel. Nejspíš je to dáno odlehlostí lokace, kterou si filmaři vybrali, tajemností místa, které tolik pasuje ke Körnerovu příběhu. To mě láká.

Ondřej, syn pána z Vlkova, se málem stává obětí prchlivosti svého otce a je obětován za násilí spáchaném na něm samotném – ještě jako dítě jej pošlou do řádu německých rytířů. Po letech, kdy poznával jiný svět, se rozhodne k návratu na rodnou tvrz. Ondřej, představovaný Petrem Čepkem, vstupuje po návratu do manželského svazku se svou nevlastní matkou (Věra Galatíková). Bývalý řádový druh Armin (Jan Kačer) ho ale pronásleduje a střet s náboženským fanatismem spěje k tragédii…

Nedokončený Kuklov

Na filmovou tvrz Vlkov se tehdy proměnil nedostavěný klášterní kostel sv. Ondřeje v osadě Kuklov nedaleko obce Brloh ve výběžku Blanského lesa, na dohled Kleti.

Na skalnaté vyvýšenině nad osadou stával královský hrad Kuglvajt, založený na místě pravěkého hradiště někdy kolem kolem roku 1357. Pod ním pak vznikla osada. Pevný panovníkův bod hluboko v rožmberském území – to nemohlo dělat dobrotu. Docházelo ke sporům mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. V době spiknutí české šlechty proti panovníkovi vojsko Jindřicha z Rožmberka v roce 1395 hrad dobylo a pobořilo. Od té doby je Kuglvajt opuštěn, připomínají jej pouze malé zbytky zdiva, valy a příkop ve skále.

Daleko zajímavější je podivuhodná stavba v malé osadě pod hradem. V roce 1495 Petr IV. z Rožmberka povolal paulánské mnichy, aby tady založili klášter. Stavba ovšem nikdy nebyla dokončena a kolem roku 1530 ji mniši většinou opustili nebo byli vyhnáni. Ještě za třicetileté války sem nejspíš vtrhli Švédové, rozestavěný klášter pobořili a vše živé pobili.

Tajemné podzemí

Torzo kostela s pěti vysokými gotickými okny nelze přehlédnout. Působí tajemně, při vstupu mezi zdi má člověk až trochu stísněný pocit. Kdo ví, třeba se tady pořád toulají duchové zemřelých. Pod klášterem se údajně skrývá spleť chodeb, úplné bludiště, kterým prý lze dojít pod šumavskými lesy až do Bavor. Právě jimi prý mnichové prchali před smrtí. A duše popravených a upálených mnichů tady bloudí dodnes.

Více se dočtete v časopisu Turista 8-9/2024…